KNÍRAČ MALÝ

Délka života u malého knírače je obvykle mezi 13 a 15 rokem, nebo více. Mezi občasné dědičné problémy mohou patřit nemoci očí, slinivky břišní nebo predispozice k alergiím. 

Důležitý je především aktivní a zdravý životní styl spolu s péčí a láskou, o kterou se postará sám majitel.

Péče o malého knírače je poměrně specifická, ale ne náročná ani nezvladatelná. Díky své velikost je vhodným společníkem do bytu, ale také do domu. I přestože má podsadu, celoroční pobyt venku pro něj nebude vhodný, potřebuje pravidelný kontakt s majitelem. 

Hrubá srst se musí pravidelně trimovat, a to několikrát za rok, aby si zachovala přirozenou strukturu. Pravidelné kartáčování zase brání zacuchávání. Je taktéž důležité věnovat pozornost i péči o uši, oči, a potom zejména o zuby. Malá plemena jsou totiž často náchylnější na problémy s ústní dutinou. 

Přestože malý knírač patří mezi malá plemena, má překvapivě energii na rozdávání. Miluje pohyb, hru i mentální aktivity formou různých hlavolamů, které pejskovi rozvíjí myšlení. Denně potřebuje delší procházky a alespoň nějakou aktivitu, která by zaměstnala jeho chytrý mozek. 

Knírači jsou skvělými parťáky pro běžné výlety, ale i psí sporty jako je například dogdancing. 

Knírač dokáže být někdy tvrdohlavý, ale jelikož mu jdou povely dobře, výcvik by měl zvládnout bez problémů. 

Vznikl v 19. století na území Německa jako menší a praktičtější varianta středního knírače. Sloužil především jako hlídač stájí, domů a hubič malé zvěře.

Díky své inteligenci, univerzálnosti a malému vzhledu si mezi lidmi rychle získal oblibu a postupně se šířil po celé Evropě. Stal se z něj nejen výborný pracant a pomocník, ale také elegantní společenský pes, který nyní zastává roli rodinného člena.