Přátelský a klidný
Standard vyžaduje přívětivou povahu a vyrovnaný temperament bez zbytečné ostrosti.
Vytrvalý švédský stopař
Silný, ale nikdy těžkopádný
Klidný a přátelský výraz
Specialista na zajíce a liškuHamiltonův honič je výrazný tříbarevný stopař vyšlechtěný ve Švédsku pro samostatný lov zajíce a lišky. Při práci je energický, houževnatý a soustředěný, mimo terén však působí přátelsky a klidně. Potřebuje dlouhé vycházky, pravidelnou pachovou práci a zkušené vedení, které respektuje jeho samostatnost i silný lovecký instinkt.
Standard vyžaduje přívětivou povahu a vyrovnaný temperament bez zbytečné ostrosti.
Při práci postupuje jednotlivě, rozhoduje se samostatně a dokáže se dlouho držet pachové stopy.
Je stavěný pro mnoho kilometrů pohybu a musí působit silně, funkčně a zároveň lehce.
Zajíc, liška nebo čerstvá stopa mohou rychle převzít jeho pozornost nad okolním děním.
Hamiltonův honič má obdélníkovou, proporční stavbu těla a nesmí působit těžce. Hrudník je hluboký, záď silná, hřbet pevný a pohyb paralelní, vydatný a energický. Rozdíl mezi psy a fenami má být na první pohled dobře patrný.
Hlava je dlouhá, lebka lehce klenutá a stop zřetelný, nikoli však přehnaný. Tmavě hnědé mandlové oči mají klidný výraz. Měkké svěšené uši hladce přiléhají k lícím a při pozornosti se mohou lehce zvednout v nasazení.
Krk je dlouhý a silný, hřbet rovný, bedra svalnatá a hrudník dobře vyvinutý až k loktům. Ocas dosahuje k hleznu, je u kořene silný a směrem ke špičce se zužuje. Srst je hrubší, hustá a přiléhavá, s kratšími hladkými chlupy na hlavě, uších a přední straně končetin.
Černý plášť na hřbetě
Žlutohnědé až teple červenohnědé pálení
Bílá lysina, hruď, tlapky a špička ocasu
Přesně ohraničená trikoloraHamiltonův honič je přátelský pes s klidným temperamentem. Ke své rodině bývá loajální a společenský, není však typickým nenáročným domácím mazlíčkem. Jeho spokojenost závisí na možnosti pravidelně pracovat, stopovat a pohybovat se v přírodě.
Při správné socializaci dokáže dobře vycházet s lidmi i dětmi. S drobnými zvířaty může být soužití komplikované, protože pohybující se kořist přirozeně aktivuje jeho lovecký pud. Také vztahy s dalšími psy je vhodné budovat od raného věku.
Výcvik musí být důsledný, spravedlivý a založený na pozitivní motivaci. Honič dokáže dobře spolupracovat, ale při zachycení zajímavé stopy se může rozhodovat samostatně. Proto je důležité od štěněte rozvíjet přivolání, sebekontrolu, bezpečnou chůzi na vodítku a schopnost přerušit pachovou práci.



Honiči se ve Švédsku chovali již od 16. století a v jejich původu se objevovali psi z jižního Německa a Švýcarska, stejně jako angličtí foxhoundi a harrierové. Moderní historie Hamiltonova honiče se však začala psát až ve druhé polovině 19. století.
Na výstavě ve Stockholmu roku 1886 byli předvedeni psi Pang a Stella, které vlastnil hrabě Adolf Patrik Hamilton. Tito jedinci jsou považováni za základ dnešního plemene, tehdy označovaného jako švédský honič. Roku 1921 dostalo plemeno jméno Hamiltonstövare na počest prvního předsedy Švédského kynologického klubu a dnes je považováno za švédské národní plemeno.

Nejlépe se uplatní u aktivního člověka nebo myslivce, který dokáže využít jeho výborný čich, vytrvalost a chuť pracovat. Při dostatku pohybu, kvalitní socializaci a spravedlivém výcviku se stává přátelským, klidným a loajálním společníkem.