Neúnavný stopař
Má výborný čich, dlouhou výdrž a ochotu pracovat i v chladném a náročném terénu.
Vytrvalý stopař v pohybu
Odolný pes ze severu
Klidný a soustředěný výraz
Společník pro aktivní životFinský honič neboli suomenajokoira je vytrvalý lovecký pes vyšlechtěný pro sledování zajíce a lišky podle pachu. V terénu pracuje samostatně, energicky a s výrazným hlasem, doma však bývá klidný, přátelský a společenský. Potřebuje aktivního člověka, dlouhé výpravy do přírody a výcvik vedený trpělivě, důsledně a pozitivně.
Má výborný čich, dlouhou výdrž a ochotu pracovat i v chladném a náročném terénu.
Standard plemene jej popisuje jako vyrovnaného, energického a přátelského psa bez agresivity.
Při sledování stopy se rozhoduje sám, proto potřebuje zkušené vedení a spolehlivé přivolání.
Rád je nablízku své rodině, nebývá vtíravý a při správné socializaci může být příjemným parťákem.
Finský honič je středně velký, výrazně delší než vyšší a silně stavěný pes, který však nepůsobí těžkopádně. Celkový vzhled je vyvážený, funkční a jasně uzpůsobený dlouhé práci v terénu. Hlava je protáhlá, s mírně klenutou lebkou, rovným hřbetem nosu a dobře vyvinutým černým nosem.
Oči jsou tmavě hnědé, mírně oválné a mají klidný výraz. Dlouhé ploché uši visí těsně podél hlavy. Krk je svalnatý, hřbet rovný a pevný, hrudník dlouhý a hluboký. Nízko nasazený ocas dosahuje k hleznům a při pohybu se nezvedá nad linii hřbetu.
Podsada je krátká, hustá a měkká, krycí srst středně dlouhá, rovná, přiléhavá a poměrně hrubá. Zbarvení je vždy tříbarevné: černý plášť doplňuje syté pálení na hlavě, spodních částech těla a končetinách, zatímco bílé znaky se objevují na hlavě, krku, hrudi, dolních částech nohou a špičce ocasu.
Typické tříbarevné zbarvení
Tmavě hnědé oči
Dlouhé svěšené uši
Pevná atletická stavbaFinský honič je klidný, energický a přátelský pes, který nemá být agresivní ani přehnaně bázlivý. Ke své rodině bývá oddaný a společenský, pozornost si však obvykle nevynucuje. Při vhodné socializaci může dobře vycházet s dětmi i dalšími psy, vždy je však třeba respektovat jeho sílu, temperament a lovecký původ.
Při lovu pracuje nezávisle a dokáže dlouho sledovat pachovou stopu. Tato vlastnost se promítá také do běžného života: je inteligentní a učenlivý, ale ne vždy slepě poslušný. Výcvik proto musí být důsledný, pestrý a založený na pozitivní motivaci.
Silný zájem o zvěř může zkomplikovat soužití s drobnými domácími zvířaty a volný pohyb mimo oplocený prostor. Přivolání je nutné budovat od štěněcího věku, přesto bývá v přírodě bezpečnější používat dlouhé vodítko nebo stopovací šňůru.



Ve Finsku se na počátku 19. století vedle místních psů vyskytovali také jedinci podobní evropským honičům. Systematický vývoj finského honiče začal po založení Finského kynologického klubu v roce 1889. Při vzniku plemene byla využita různá evropská honičská plemena a důležitou roli sehrála práce regionálních chovatelských sdružení.
První standard byl sepsán v roce 1932. Cílem bylo vytvořit vytrvalého, silného a samostatně pracujícího psa pro sledování zajíce a lišky i v obtížných severských podmínkách. FCI uznala finského honiče definitivně v roce 1954. Mimo Skandinávii zůstává plemeno méně rozšířené, ve své domovině je však dodnes ceněno především jako schopný pracovní honič.

Je vhodný především pro aktivní a zkušenější majitele, kteří mu nabídnou každodenní zaměstnání, dostatek prostoru a trpělivý výcvik. Péče o srst je jednoduchá, mnohem větší pozornost vyžaduje jeho lovecký instinkt, přivolání, kontrola uší a možnost pravidelně využívat výborný čich při stopování nebo dalších pachových aktivitách.