DEERHOUND

U deerhoundů je známá citlivost na některé léky, a především také sensitivita na celkovou anestezii.

Obecně vzato je pes poměrně zdravým a odolným plemenem u kterého se objevují pouze klasické problémy v podobě alergií. Dále může deerhounda postihnout srdeční kardiomyopatie, torze žaludku nebo některý z druhů rakoviny.

Těmto psům bude nejlépe ve velkém domě s volným přístupem na zahradu, kde se budou moci dlouze proběhnout.

Co se týče běžné péče o psa, deerhound rozhodně není nikterak náročný. Hrubou psí srst je třeba občasně vyčesat, aby nedošlo k cuchání a zanedbání. Dále je potřeba hlídat, zdali nepřerůstají drápky a jsou čisté uši. Dentální hygienu byste jako správní majitelé neměli podceňovat a pejska této rutině navykat již odmalička.

Jelikož je pro deerhounda nejpřirozenější aktivitou lov, bude pes vynikat zejména v coursingu, který lov imituje. Rozhodně se jedná spíše o aktivní plemeno, které přímo vyžaduje denní pohyb.

Deerhounda ani jeho klouby rozhodně nepotěší skoky po tvrdém povrchu, a už vůbec ne ve štěněcím věku, kdy se psovi kosti teprve vyvíjí.

Tito psi se pro začátečníky spíše nedoporučují. Jsou sice přátelští a hodní, ale občas umí dost potrápit, co se jejich tvrdohlavosti týče. Zkrátka mají svou vlastní hlavu a nebojí se jí řídit. 

Počátky deerhoundů jsou velmi sporné a s přesnou historií nejsme zcela obeznámení. Archeologické nálezy ovšem potvrzují, že předci deerhoundů se vyskytovali na území Skotska již na počátku našeho letopočtu.

Plemeno zprvu sloužilo k lovení vlků, ale později povýšilo na lovce vysoké zvěře. Pro svou povahu a pracovní schopnosti bylo dokonce natolik ceněné, že šlechtic, který byl odsouzen k smrti, mohl svůj život vykoupit darováním několika deerhoundů.

Bohužel psovi nastaly krušné časy v období poloviny 19. století a s příchodem světové války chov o to více upadl.

Dnes je deerhound vzácný a málo chovaný pes.